Tento text vznikl jako reakce na reportáž Saši Uhlové v Deníku referendum. Přesto, že zde zaujímám vůči jejím hypotézám kritický postoj, rád bych zdůraznil, že si její novinářské práce velmi vážím, stejně tak informací, které v této reportáži přinesla. Měl jsem jen potřebu reagovat na postoj, který pravděpodobně vychází z jejího sociálního přesvědčení, jenž zcela nesdílíme.
Z výše zmíněného článku by se mohlo zdát, že současná policie je neschopná objasňovat trestnou činnost. Proto si musí občas pomoci a trestnou činnost, kterou posléze objasní, nejdříve sama vytvoří. Operace Fénix toto opravdu velmi připomíná. Teď ovšem trochu jiný pohled.
Pro většinu lidí je policie institucí, která nás chrání před „nebezpečnými živly” a pomáhá nám v krizových situacích. Toto bezesporu občas dělá. Je ale vytvořena ze zcela jiných důvodů. I když citace z wikipedie mne asi do řad fundovaných novinářů nevynese (téma terorismu a tedy i toho „pravého terorismu” je evidentně vhodné pro hlubší analýzu), nemůžu jinak, než ji použít: „Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů.”
To je činnost, které se policie věnuje především. A celá operace Fénix se svými agenty to pouze dokazuje. Nikoliv však proto, že by fungovala špatně, ale proto, že přesně tak fungovat má. Je nástrojem moci státu a má za úkol bránit jeho status quo. Ten je však pro většinu z nás zdroj sociální nespravedlnosti a tedy něco, proti čemu někteří z nás chtějí bojovat. A někteří dokonce také za použití násilí.
SRB?
Spekulace o tom, jestli SRB opravdu existuje či je dílem jednoho člověka jsou z mého pohledu nepřijatelné (viz zveřejněné video na FB Vladimíra Krulce, kde mu auta prokazatelně zapalují dva lidé) a zároveň je považuji za nebezpečné.
Především to, že policie nikoho neobvinila nedokazuje, že tento nikdo nebo tito neexistují, dokazuje to pouze to, že policie nemá proti nikomu důkazy ani stopy, které by je dovedly k osobám, které by mohli obvinit. Pokud to tak skutečně je i v případě SRB, pak to svědčí především o její dobré práci. Není organizací, jakou si většina z nás představí. Je to neformální síť, ve které je nežádoucí přímé propojení všech osob. Lidé z jedné buňky často neví, kdo tvoří buňku jinou. A tak je velmi těžké určit (pro policii, novináře i samotné členy sítě), kolik členů skutečně má. Já, jako autor článku, který obhajuje její činnost, se mohu považovat za jejího člena stejně, jako jím jsou lidé, kteří se aktivně podílejí na přímých akcích nebo jako se za ně mohou i nemusí považovat lidé, kteří o nich šíří informace.
Kromě odporu proti teroristické skupině ve službách státu (PČR) a jiným cílům, které jsou součástí systému založeného na vykořistování, je pro mne SRB především důkazem, že aktivní militantní odpor existuje a to vidím jednoznačně jako pozitivní. Jakkoliv toto tvrzení vyvolá určitě ve většině čtenářích odpor, rovnou mne strčí do pytle s „extremisty” a nebudou dál číst, vidím jako nezbytné vysvětlit svůj postoj.
Podle mého názoru jsou lidé, skryti za činností SRB, jedinci, kteří současné podmínky ve společnosti nejenže nepřijímají, ale jsou ochotni proti nim, ať už jakkoliv přímo nebo symbolicky, bojovat.
Jsou ochotni se násilně postavit násilí a nespravedlnostem státu proti „jeho” obyvatelstvu, jehož svědky snad každý/á z nás už někdy byl. Zde bych jako příklady uvedl násilí policejních oddílů proti demonstrantům na demonstracích, násilí použávané při evikcích squatů proti squaterům nebo násilí páchané na uprchlících. Místo zavrhování násilí SRB bychom měli spíš přemýšlet a kriticky hodnotit jednání lidí do jejichž rukou sami odevzdáváme svou moc. A potom bychom měli dál přemýšlet a kriticky hodnotit důvody, proč tak činíme.
Popřením nebo zpochybněním skutečnosti, že existuje snaha podrýt existenci státu, policie a kapitálu, že existuje snaha ukázat možnosti obrany před jejich zdánlivě neomezenou mocí, se vystavujeme nebezpečí, že popřeme ty opravdu svobodomyslné snahy o jiný svět než je ten, ve kterém žijeme. A myšlenku, že takový svět je možný.
Anarchista, člen SRB